Autor: Marek Hudec / FOTO: BRaK / Dávid Hanko
Text sme prvý raz publikovali v čísle Leto 2026
Jeho kniha Augusty bola bestsellerom a v českom prostredí zviditeľnila tému domáceho násilia a gaslightingu. Spisovateľ Jakub Stanjura prišiel pri príležitosti uvedenia jej slovenského prekladu (vo vydavateľstve Literárna bašta) na knižný festival BRaK do Bratislavy. V rozhovore hovorí aj o tom, akú pozíciu má kvír literatúra v českom prostredí. Rozhovor vznikal formou dopisovania si cez internet, a preto odpovede pre kultúrnu blízkosť ponechávame v češtine.
Vaša kniha Augusty práve vychádza v slovenskom preklade a skvele ukazuje, aké neuchopiteľné je často v spoločnosti psychické násilie alebo nespracované domáce násilie. Prečo je podľa vás také náročné o nich hovoriť s blízkymi alebo verejne?
Myslím, že mluvit o traumatu si žádá velkou vnitřní sílu a ta se sbírá těžko, někdy celý život. Nemluvě o tom, že ve chvíli, kdy člověk tuhle vnitřní sílu najde, často ho čeká zpochybňování, nedůvěra ostatních. Podle mě to jde nejvíc vidět na tom, jak se společnost chová k obětem sexuálního násilí. Jakmile se ozvou, musejí okolí dokazovat, co se stalo, znovu si trauma prožívat, a to všechno navíc s nejistým výsledkem. Nedávno propustili z vězení sexuálního predátora Dominika Feriho a oběti teď budou žít s pocitem, že ho můžou potkat na ulici. Připadá mi, že se v jejich ochraně a péči o ně nikam neposouváme.
Zaujímavé tiež je, že keď ľudia rozumejú gaslightingu, je im z knihy hneď jasné, čo Daniela prežíva vo svojom partnerskom vzťahu. Napriek tomu akoby ste nechávali trochu otvorenú aj takú interpretáciu, že si násilie hrdinka vymýšľa. Bol to zámer, aby ste ukázali, s akým odstupom sa k tej téme staviame?
Chtěl jsem, aby si manipulaci, kterou Daniela prožívá, prožilo i čtenářstvo. To znamená, že jsou některé části románu záměrně psány tak, aby byly matoucí a přiměly nás přemýšlet nad tím, kolik jsme toho ochotni lidem v jiné pozici, než jsme my, věřit. Je to pro mě věčná otázka a zároveň jeden z důvodů, proč píšu. Potřebuju vyprávět o věcech, které jsou na první pohled nepochopitelné, těžko přenositelné.
Hlavná postava Daniela vo vašej knihe píše o sebe samej, teda píše autofikčnú knihu. Vraveli ste, že vy skúsenosť s gaslightingom nemáte. Prečo ste si napriek tomu vybrali túto tému pre prvú knihu?
Nemám zkušenost s gaslightingem jako se systematickým psychickým násilím ze strany partnera nebo rodiny, ale jinak si myslím, že má s nějakou formou gaslightingu zkušenost skoro každý. Jsme mu vystavováni ze strany politiků, bohužel se objevuje i v medicíně. Především u žen se zdravotními problémy se stává, že jejich prožitky lékařský personál bagatelizuje tak dlouho, až pacientky samy začnou věřit tomu, že si své problémy vsugerovaly. Gaslighting je podle mě jev, který se proplétá s různými životními oblastmi, a mně to připadalo jako fascinující a znepokojivé téma k prozkoumání.
Mám skúsenosť zo svojho okolia, že kvír ľudia si často prešli istou formou násilia, či už v prostredí rodiny, školy, práce alebo v partnerskom vzťahu. Dá sa podľa vás hovoriť o tom, že násilie je súčasťou menšinovej skúsenosti a súvisí to s tým, že degradujúci jazyk je často v spoločnosti akceptovaný?
Nechci být pesimista, ale souhlasím. Opravdu si myslím, že násilí bývá u queer osob součást dospívání, mnohdy i dospělosti. Samozřejmě existují výjimky, ale sám jsem si kvůli své sexualitě prošel šikanou, a většina queer osob, které znám, na tom není jinak.
Záver vašej knihy ukazuje, aký bludný môže byť kolotoč násilia, ale zároveň vraví aj, že je neprekonateľný. Cítite to tak, že sa nedá prekonať? A rozmýšľali ste aj o takom závere, kde sa Daniela vyrovná s traumou z detstva?
Pro mě osobně se závěr knihy mění v čase. Když jsem román dopsal, byl jsem opravdu přesvědčen, že se takto dlouhodobý cyklus násilí a manipulace nedá přerušit, ale čím delší doba od téhle interpretace uplynula, tím jistější si jsem v tom, že se Daniela z nezdravého vztahu se Štěpánem nakonec vymaní. Věřím, že najde sílu k tomu věřit sama sobě a svým prožitkům.
V rozhovoroch neskrývate, že ste kvír, napriek tomu, že sa táto téma vo vašich knihách až tak otvorene neobjavuje. Zvažovali ste, ako otvorene chcete o sebe hovoriť?
O tom, že jsem gay, mluvím otevřeně, ale zatím to pro mě nikdy nebylo něco, co bych potřeboval literárně zpracovávat. To se v budoucnu možná změní, dosud mi však bylo dobře s postavami, které se ode mě nějakým způsobem liší. Bojím se, že kdybych ve své první nebo druhé knize zpracovával queer identitu, ztratil bych odstup a ani jeden z románů nikdy nedokončil. Myslím, že bych až moc zabředl do starých křivd.
Boli aj prostredia, v ktorých ste sa o svojej inakosti báli hovoriť?
Dlouho jsem svou orientaci skrýval, v podstatě už od základní školy, potom i na střední škole. Pocházím z Opavy, a aniž bych ji chtěl démonizovat, v letech, kdy jsem v ní vyrůstal, to nebylo místo, kde bych mohl o tom, kým jsem, otevřeně mluvit. V tomhle mě osvobodila až Praha a její anonymita, coming outem jsem si prošel během studia na univerzitě a od té doby jsem jen málokdy zažil nepochopení. Je to ale i tím, že po zážitcích z dětství nejdřív vždy vyhodnocuju, kde si dovolím být sám sebou. Kdykoliv přijdu do nového kolektivu, čekám a pozoruju. Je to můj dlouholetý obranný mechanismus.
V českom literárnom kontexte je viacero otvorene kvír autorstiev – Marek Torčík, Iryna Zahladko, Vratislav Maňák, Ondřej Macl. Kedy sa podľa vás kvír autorstvá prestali báť hovoriť o sebe – a je to dnes už jednoduché? A z pohľadu vydavateľstiev, tie sa vyslovene neboja publikovať knihy o kvír ľuďoch?
Myslím, že se nakladatelství queer knih nebojí, nutno ale říct, o jaké knihy se jedná. Poslední dobou si všímám toho, že se na český trh ze světové literatury dostávají pouze díla, v nichž queer postava psychicky nebo fyzicky trpí. Přitom příběhů, v nichž žijeme spokojený život, je za hranicemi spousta. Jako by se český knižní trh soustředil hlavně na literaturu, v níž se sexualita musí pořád vysvětlovat a obhajovat. Přál bych si, aby k nám pronikly i knihy, v nichž queer postavy řeší i něco jiného než sebe a jejich identita bude přirozenou součástí reality okolo, ne jinakostí.
Obe vaše knihy sú písané z pohľadu ženských hrdiniek. V čom je to pre vás zaujímavejšie, prirodzenejšie?
Tuto otázku dostávám nejčastěji. Je to proto, že jsem vyrůstal mezi ženami. Vždy mi byly oporou a svým způsobem mě před mužskými kolektivy chránily. Je pro mě tím pádem přirozené psát o tom, co znám. Navíc mi to dává dostatečný odstup ode mě samotného.
V Česku sa v súvislosti s novým ministrom kultúry, ktorý sa chce inšpirovať Slovenskom, objavujú obavy o kultúru kvír ľudí. Obávate sa aj vy?
Myslím, že kdo se neobává, nedává pozor. Ministr kultury Oto Klempíř obrací naruby vše, co dosud v kultuře fungovalo, posledně například projekt Česká knihovna, díky kterému mohly knihovny nakupovat tituly. Bojím se, co bude dál, a myslím, že je na místě bít na poplach.
Obe vaše knihy sú čítané, dá sa povedať, že populárne. Je pre vás komerčný úspech knihy dôležitý? Máte pri písaní nejaké motivácie? Čo by ste chceli dosiahnuť, aké ciele si dávate?
Cíle si nedávám. Komerční úspěch ale samozřejmě důležitý je, protože spisovatelům a spisovatelkám dává prostředky k tomu, aby měli na psaní více času. Myslím, že tuhle možnost si přeje mít každý z nás, moct se své vášni věnovat i jindy než po večerech a o víkendech, kdy by měl člověk odpočívat. Toho se dosáhnout dá, třeba tak, že budete psát a vydávat knihu alespoň jednou ročně. Pro mě je však zásadní, aby mě psaní osvobozovalo, a to by se mi s touto frekvencí nepodařilo.