Autor: Richard L. Kramár / FOTO: Josef Rabara
Text sme prvý raz publikovali v čísle Jar 2026
Ladislav Jackson v čele Společnosti pro queer paměť bojuje proti systematickému vymazávaniu a skresľovaniu queer dejín. Napriek súčasným politickým tlakom a škrtom v rozpočtoch vníma prácu s kvír pamäťou ako formu občianskej neposlušnosti a dôležitú lekciu z odolnosti pre všetky generácie. Tento rozhovor odhaľuje, ako môžu byť queer dejiny manuálom na prežitie pre každého outsidera a prečo queer pamäť pretrvá dlhšie než jej súčasní kritici.
Společnost pro queer paměť (SPQP) vznikla s ambíciou vytvoriť protipól k tradičným štátnym archívom, kde bola kvír minulosť dlho zaznamenávaná len optikou represívnych zložiek alebo psychiatrie. Ako prebieha proces znovuzískavania kvír histórie?
Důležitým rysem archivu a muzejní sbírky, které Společnost pro queer paměť spravuje, je, že se jedná o neziskovou organizaci, kterou řídí a spravují z drtivé většiny odborníci a odbornice, kteří a které jsou sami queer. Jde tedy o iniciativu zdola a myslím si, že je to správně a mělo by to tak zůstat. Společnost pro queer paměť vznikla za účelem zachytit výpověď generace queer lidí, kteří zažili státní socialismus. Teď nás zajímá už i generace, která pamatuje 80. a 90. léta 20. století. V současnosti máme 27 archivních fondů a asi tři a půl tisíce sbírkových předmětů. Správně zmiňujete, že první etapa queer historiografie, tedy zkoumání a psaní queer dějin, v níž byl zakladatelskou postavou historik Jan Seidl, se týkala především identifikace subjektu queer dějin prostřednictvím represivních dokumentů a medicínského diskurzu, ke kterému je samozřejmě třeba pak přistupovat kriticky a mít tzv. gaydar v archivu, tedy vycítit určité subtilní narážky, nuance a eufemismy.
Často zdôrazňujete, že kvír pamäť netvoria len veľké historické míľniky, ale aj kontinuita každodennosti. Ako sa vám darí v archíve SPQP prepájať „veľké dejiny“ s tými osobnými, ktoré boli dlhodobo zneviditeľňované?
„Velké politické dějiny“ s queer historií mají komplikovaný vztah. Československý státní socialismus sice v roce 1961 odtrestnil stejnopohlavní sex mezi dvěma souhlasícími osobami nad 18 let, zůstalo ale několik ustanovení, která byla diskriminační. Zajímavé je, že až do sjednocení trestního práva v roce 1950 byla v českých zemích a na Slovensku jiná trestní úprava homosexuality, kdy na Slovensku přetrvával zalitavský zákoník z doby před rokem 1918, který trestal jen mužskou homosexualitu. Důležitým průlomem byl samozřejmě i rok 1989, který vymezil jednak narovnání trestního práva a vymezil i novodobou kapitolu boje za politickou i společenskou emancipaci. Můžeme se samozřejmě ptát, jaké to bylo pro trans osoby, což považuji za nejnaléhavější úkol současné queer historiografie. Myslím, že jsme v situaci, kdy je sice stále potřeba doplňovat poznání archivních zdrojů represivní a lékařské povahy, ale je třeba je začít doplňovat zkoumáním každodennosti a subjektivní zkušenosti samotných queer lidí.
Vo vašej kurátorskej práci sa často venujete téme „kvír domesticity“. Prečo je pre pochopenie kvír histórie podstatný tento druh materiálnej stopy: predmety, ktorými sa ľudia obklopovali v súkromí, alebo spôsob, akým budovali svoje domovy?
Jsem přesvědčený, že právě zkoumání queer domesticit naplňuje to, co považuji v queer historiografii za důležité. Nelze se obejít bez hlasu queer subjektů, rekonstruuje to jejich životy a jejich stopy, akcentuje to ale také to, že queer emancipace není možná bez individuálních materiálních podmínek: Dokud nemůžete osamostatnit svůj život tím, že si vytvoříte vlastní prostor, příslovečný vlastní pokoj, nelze pracovat na osvobození individuální ani kolektivní identity.
Ako historik umenia pracujete s pojmom „heteropatriarchálny kánon“. Ako sa SPQP pri budovaní zbierok vyhýba kopírovaniu týchto normatívnych štruktúr? Akým spôsobom vytvára vlastný, alternatívny naratív?
Společnost pro queer paměť nemá primárně vytvářet žádný narativ, má být co nejkvalitnější a nejvšestrannější studnicí zdrojů pro výzkumnictví, které ten narativ tvoří dle svého zaměření a expertízy. Jiná věc ale je, že SPQP se může nebo nemusí podílet na zraňujícím způsobu, jakým jsou stopy minulosti organizovány. Na rozdíl od jiných archivů a muzeí pro nás není důležité, jakou mají věci estetickou nebo historickou hodnotu, ani jak „historicky“ nabité jednotlivé výpovědi jsou. Nečiníme žádné selekce a bereme tzv. všechno. Nám stačí, že něco je nebo bylo pro někoho, kdo se jakkoli identifikoval jako queer, důležité. Klíčové pak nejsou jen samotné věci a jejich identifikace, ale metadata o tom, v čem jejich queer signifikance spočívala. Chceme, aby každý, kdo nám chce svěřit stopu své paměti, získal svůj hlas.
V jednom zo svojich textov kritizujete prístup inštitúcií k historickým postavám, ako bol Zdeněk Koubek, kde dochádza k misgenderovaniu a ignorovaniu ich trans identity v mene zachovania „hlavného naratívu“. Ako SPQP pristupuje k jazyku a identite ľudí, ktorí už nežijú, ale ich sebaurčenie bolo jasné? Ako je to v prípade ľudí, ktorých sebaurčenie až tak jasné nebolo?
V případě Zdeňka Koubka šlo o konkrétní výstavní projekt, Civilizovaná žena v Moravské galerii, kam byl Koubek zcela neproblematicky zařazen a bylo o něm referováno jeho dead jménem a v ženském rodě. Zdeněk Koubek byl intersex osoba, které byl při narození přisouzen ženský gender, v roce 1936 prošel chirurgickou a následně i úřední tranzicí, musel se ale vzdát všech úspěchů v předchozí sportovní kariéře. Velký problém je to třeba s Toyen, což zase vyvolala výstava Snící rebelka v Národní galerii, kdy třeba jazykovědkyně Jana Valdrová požadovala, aby se o Toyen referovalo pouze v mužském rodě. Nemyslím, že to je tak jednoznačné, já o Toyen mluvím v obou rodech, protože nemáme žádné svědectví o vlastní sebeidentifikaci, kromě dvou druhotných vzpomínek cis-het mužů, kteří to mohli také nesprávně pochopit. Co ale víme, je, že Toyen si liboval*a v ambivalenci, tedy v tom, že k tomu nikdo nemá mít klíč proniknout a že to je něco, co si chce nechat pro sebe. Říkám, že důležitější je ale to, co obsahuje jeho*její výtvarné dílo, které je široce otevřené pro sdílení trans zkušenosti, genderové dysforie i euforie. Koncept transgenderu v době, o které se bavíme, neexistoval, býval směšován se sexuální orientací, proto myslím nemůžeme stoprocentně kategorizovat historické aktérství do dnešních konceptů a je lepší nechávat jejich označení co nejvágnější (k tomu je dobrý právě široký a ambivalentní koncept queer), protože jejich sebeidentifikaci se už nejspíš nikdy nedozvíme.
V rámci orálnej histórie spravuje SPQP tridsaťtri hĺbkových rozhovorov. Čo je pre vás najväčšou etickou výzvou pri spracovávaní a uchovávaní tohto typu materiálov?
Nestřežíme jen tak nějaké výpovědi, ale často jediné a nejintimnější výpovědi lidí, kteří tady už často nejsou. Zpřístupňování podsbírky orální historie, což jsou zmíněné rozhovory, probíhá pod zvláštním režimem a nelze je mechanicky kopírovat, aby ve své celistvosti byly opravdu pouze u nás a nehrozilo, že se dostanou do nepovolaných a neškolených rukou a byl by hlas lidí, kteří nám svou queer paměť s důvěrou svěřili, nějak zneužit.
Tvrdíte, že obrazy sú pre kvír dejiny nezastupiteľné, pretože na rozdiel od textov nie sú jednoznačné a umožňovali kódovať inakosť aj vtedy, keď to bolo nebezpečné. Znamená to, že vizuálne umenie je pre kvír komunitu historicky „bezpečnejším“ prístavom než písané slovo?
To je teze, se kterou do queer historiografie vstoupila někdy kolem roku 2010 Milena Bartlová. Že může autor vtisknout svou queer zkušenost do obrazu je asi zřejmé, plně mi to ale došlo na výstavě Queer British Art, která byla uspořádána v roce 2017 v Tate Modern u příležitosti 50. výročí odtrestnění homosexuality ve Velké Británii. Bylo tam vystaveno valentýnské přání mezi dvěma muži, které obsahovalo prosté sdělení „I love you“. Ze strachu, aby to ale nemohly najít represivní složky při nějaké domovní prohlídce, to bylo ale zašifrované do obrázků. Obraz vždycky umožňuje ambivalentnější čtení než text a těžko někoho odsoudíte do vězení jen na základě toho, že u něj najdeme nějaké obrázky.
Často sa stretávame s kritikou, že kvír teória je len „import zo Západu“. Ako prekladáte koncepty americkej kvír historiografie do lokálneho kontextu s úplne inou vizuálnou kultúrou ako v USA či v západnej Európe?
Queer teorie skutečně je import ze západu, ale to neznamená, že to je špatně. Samozřejmě musíme respektovat lokální odlišnosti, ale současně je lepší mít nějaký slovník a teoretický nástroj, než ho nemít vůbec, což je případ mnoha míst na světě. Současně ale musíme ten západní diskurz neustále podrobovat přehodnocování. Na druhou stranu ale není možné říct, že by u nás žádná queer teorie neexistovala, jen byla jiná, než ta, která vzešla v anglosaském světě z třetí vlny feministické revoluce. Už Jiří Karásek navrhoval pojem „křivý“ a „podivný“ pro popis queer kultury, což nemá daleko od dnešního queer. Taky to má původně negativní konotace a můžeme si to přivlastnit a převrátit.
Vaša práca často prekračuje hranice galérií; ako kurátor hľadáte v starožitnostiach, bazároch, fotoalbumoch a pod. Môže toto byť cesta pre regióny ako Slovensko, kde oficiálne zbierky mlčia? Máme začať hľadať našu históriu na povalách a v rodinných albumoch?
Ano, těch cest, jak nahradit bílá místa, je celá řada. Další je třeba spekulativní umělecký výzkum, což ale neznamená, že bychom si ty chybějící dějiny domysleli, jak se nám hodí. Má to svá pravidla, ale umožňuje to dát hlas queer lidem tam, kde tradiční prameny mlčí. Vždycky bych ale začal pracovat s živou pamětí, protože od toho se odvine celá řada dalších témat: místa queer paměti, represe, lidé vám začnou dávat věci. Pokud by chtěl někdo založit podobnou instituci na Slovensku, tohle je myslím osvědčený recept.
Tvrdíte, že historik umenia má povinnosť prejavovať istú formu „občianskej neposlušnosti“ a že archív má byť nástrojom odporu. V čom konkrétne táto neposlušnosť spočíva pri spracovávaní kvír histórie?
Tvrdím, že neangažovaný historik umění je společnosti k ničemu a je už jedno, jestli se angažuje v ochraně památek nebo v psaní queer dějin. Občanská neposlušnost spočívá už v tom rozhodnutí zpracovávat queer dějin. Už to, že si zvolím dělat něco potenciálně nežádoucího, v nastalém ultrakonzervativním klimatu i profesně nebezpečného, je přece svého druhu neposlušnost. Queer dějiny jsou tady ale od toho, abychom se z nich učili: o tom, jak prosazovat svá práva, jak vzdorovat opresi, jak být solidární, jak překonávat těžkosti, jak bojovat s nenávistí, jak být outsiderem, jak zpracovat neopětovanou nebo stigmatizovanou lásku, jak být „nenormální“, a to jsou přece zkušenosti, s nimiž se může ztotožnit úplně každý. A lidé, kteří jsou dnes u moci, přece hodně nechtějí, aby se z takových věcí lidé poučili, protože pokud bychom uspěli, je to jejich konec.
SPQP tento rok prišla o podporu mesta Praha kvôli spojeniu s Prague Pride. Ako táto „trestná výprava“ konzervatívnych politikov ovplyvňuje vašu prácu?
Aktuálně je to ještě horší, při projednávání státního rozpočtu na rok 2026 začátkem března si nás na půdě Poslanecké sněmovny vzal do úst poslanec ultrakonzervativní strany Motoristé, že naše projekty nikomu chybět nebudou a ukrajovaly z podpory „národní kultuře“. Prakticky je to pro nás samozřejmě těžké, od roku 2024 jsme bez soustavné veřejné podpory, spoléháme se hlavně na dary. Jestli nás ale queer historie něco učí, tak jsou to lekce z odolnosti a přežití, takže jsem přesvědčen, že tady se svými sbírkami a archivem budeme v době, kdy současné ultrakonzervativní figury budou v propadlišti dějin. Jsem queer aktivista od roku 2003, což už je nějaký pátek, a moje zkušenost to naštěstí potvrzuje. Já jsem pořád tady a kde je konec těm, kteří tehdy představovali homofobní tlak.
Váš výskum ukazuje, že kvír ľudia tu boli vždy a boli tvorcami kánonu, nielen jeho okrajom. Aký je to pocit, vrátiť „ukradnutú“ históriu ľuďom, ktorí doteraz verili, že v dejinách nemajú žiadne korene?
Nedělám to pro svůj pocit, ale proto, aby se napravily křivdy a nerovnosti minulosti a mohlo to něčemu pomoct v současnosti. Loni na Ústeckém pridu jsem měl přednášku o queer dějinách a vizualitě v rámci promo knihy Obrazy jiné touhy. Bylo tam pár lidí, hodně mladá generace dnešních studujících a pak starší generace, několik žen nad 50. Dostal jsem pak nádherný e-mail od jedné z těch spíš starších žen, která pochází z malého města v Ústeckém kraji. Napsala mi: „Zjišťovala jsem, že i když jsem se cítila jako jediná, tak nejsem a nikdy nebyla, a proto pro mě bylo vyhledávání queer historie už od dospívání v malém městě dost důležité.“ Myslím, že to vystihuje moc, kterou queer dějiny mají. I situaci, kdy jsme na svou jinakost úplně sami, můžou nám poskytnout útěchu, naději a vzor. A dějiny queer kultury ukazují, že to nemusí být jen tragické příběhy, které nám filtrují ty zmiňované trestní dokumenty, ale že queer lidé mohli a mohou své životy naplnit pozitivně a produktivně. O většině lidí, kterým může queer historie takhle pomoci, se nedozvíme, chci ale, aby k ní měl kdokoli přístup a šanci se z ní poučit, pokud bude chtít a potřebovat.
Ladislav Jackson je vysokoškolský pedagóg, učí na Katedre teórií a dejín umenia Fakulty výtvarných umení VUT v Brne a tiež v Ústave vied o umení a kultúre Filozofickej fakulty Jihočeskej univerzity. Zaoberá sa dejinami umenia, architektúry a dizajnu 20. storočia a queer studies v kultúre a histórii. Editoval knihu Obrazy jiné touhy: Queer umění a vizualita v českých zemích (2024), prispel do kníh Homosexualita v dějinách české kultury (2011 a 2013) a Teplá Praha/Queer Prague (2014). Okrem toho sa zaoberá taktiež modernou architektúrou. Od roku 2023 vedie Společnost pro queer paměť, ktorá je jediným queer múzeom a archívom v Česku.
